Kreslení

Kresba byla vlastně úplně na začátku. Žádné barvy, žádné velké plány. Jen tužka a papír.

Pamatuju si, že jsem si zkoušela kreslit různé tvary, čáry, později i portréty. Nebylo to dokonalé – ale bavilo mě to. Člověk u toho nějak přirozeně zpomalí a začne víc koukat kolem sebe.

Na kresbě mám ráda její jednoduchost. Nemusím nic chystat, nic míchat, nic uklízet. Prostě si sednu a kreslím. A zároveň se u ní nic neschová. Každá čára je vidět – jestli je jistá, nebo váhavá.

Postupně jsem si začala víc všímat tvarů, světla a stínu. Že věci nejsou jen "nějaké", ale mají vztahy mezi sebou. To mě naučila právě kresba.

Dneska už kreslím míň než dřív, ale pořád se k ní vracím. Je to takový základ, ke kterému se dá vždycky sáhnout, když nevím, co dál.

Někdy stačí obyčejná tužka – a člověk se zase trochu vrátí k sobě.