K tvoření jsem se nedostala tak, že bych si jednoho dne řekla "teď budu malovat". Spíš to přišlo postupně. Začalo to obyčejnou tužkou, pak jsem zkoušela další věci – Zentangle, pastel, akvarel, akryl, koláže… a postupně jsem si hledala, co mi sedí víc a co méně.
Něco mě chytlo hned. U něčeho jsem tápala. Nejsem vystudovaný umělec. Většinu věcí jsem si prostě zkoušela sama nebo postupně na kurzech. Baví mě se učit nové věci. A i když mě to táhne k různým směrům, nejvíc mě na tom baví samotné objevování.
Není to o tom být dokonalý. Spíš o tom si sednout a něco zkusit.
V jednotlivých článcích sdílím svoje zkušenosti s různými technikami. Ne jako návod "jak to dělat správně", ale spíš jako pohled někoho, kdo si tím prošel.
Třeba v tom najdete inspiraci. Nebo chuť vzít tužku, barvy… a začít.
Poslední dva roky u mě nebyly jen o malování. Postupně jsem si prošla kurzy grafiky, práce se sociálními sítěmi a teď i fotografováním. A právě to mě dovedlo k tomu, že jsem dostala důvěru postavit firemní web.
Linoryt je technika, ke které se vracím nejradši. Má v sobě zvláštní kombinaci klidu a napětí. Když vezmu rydlo do ruky, musím se soustředit. Každý řez už nejde vzít zpátky. Není tam prostor na velké opravování. Člověk si musí rozmyslet, co udělá – a pak to prostě udělá.
S olejomalbou jsem začala doma. Bez velkých znalostí, spíš stylem pokus–omyl. Zkusila jsem si namalovat portrét a prostě jsem zjišťovala, co to udělá. Brzy mi došlo, že to není úplně jednoduché. Barvy, vrstvy, schnutí… měla jsem v tom spíš zmatek než jistotu.
Akvarel mě vždycky lákal. Působí tak lehce a jednoduše… ale když jsem ho zkusila, zjistila jsem, že to tak úplně není. Barva se rozlévá, voda si dělá, co chce – a člověk to nemá úplně pod kontrolou. A to pro mě nebylo jednoduché.
Ke kolážím jsem se dostala úplně náhodou na jednom worskshopu. Po jeho absolvování jsem neměla žádný plán, jen jsem si chtěla zkusit něco jiného.
K akrylu jsem se dostala spíš tak okrajově. Brala jsem ho jako něco, co bych si chtěla zkusit – ale bez velkých očekávání.
Gelli tisk jsem zkusila hlavně ze zvědavosti. Lákalo mě, že člověk vlastně úplně neví, co z toho vyleze. Natřu barvu, přiložím papír… a pak přijde ten moment, kdy ho zvednu.
K Zentangle jsem se dostala v době, kdy jsem potřebovala hlavně zpomalit. Nešlo mi o to něco "vytvořit". Spíš si sednout, vzít tužku a chvíli být v klidu.
Pastely jsem si zkusila spíš ze zvědavosti. Zajímalo mě, jaké to je pracovat s barvou jinak než štětcem – vlastně přímo rukama. A to mě na tom bavilo asi nejvíc. Je to hodně přímé. Sáhneš na papír a barva tam hned je.
Kresba byla vlastně úplně na začátku. Žádné barvy, žádné velké plány. Jen tužka a papír.
